Zenový příběh - Cesta

Zen a ko-any

Poslední dobou se zajímám o Zen Buddhismus a velmi se mi líbila kniha s krátkými příběhy, kterým se říká ko-any. Jedná se o příběhy, které mají předat čtenářům moudrost této školy. Nevím jestli se vám to také stává, ale vždy když mi vyvstane nějaká otázka, tak narazím na knihu nebo článek co mi dá na ní odpověď. K jedné takové knize jsem se dostal úplnou náhodou asi před měsícem. Byly jsme tehdy s Martinem v levných knihách, kde občas člověk najde opravdové poklady. I tentokrát se poštěstilo. Kromě dvou fantasy knih jsem si odnášel i knihu: Oceán v kapce rosy od Henriho Brunela.

Když pominu moc hezkou ilustraci, tak do knihy je vybrána celá řada zajímavých a poučných příběhů, které člověka donutí k hlubokému zamyšlení, nad některými věcmi. Navíc jsou doprovázeny krátkými popisky a vysvětleními některých významů, jak je chápe autor. Vše však vysvětluje nenásilnou formou.

Připravil jsem si pro vás jako úryvek jeden krátký příběh, třeba vás zaujme. :)

Cesta

Dva mniši putují krajem. Za poslední tři dny potkali jen stařenku, která jim nabídla campu(druh obilných placek), ale ten skromný pokrm ze včerejška už dávno vytratili. Jsou hladoví a promrzlí. A ke všemu se spustil déšť! Mladší mnich se před ním snaží zachránit cípem svého roucha a starší mnich mlčky vykračuje dál. Stmívá se a na obzoru ani stopy po nějakém přístřešku, svatyni, poustevně nebo skromné chýši. Stezka, po které se ubírají, se ztrácí v nedohlednu mezi horami. Mladý učedník je u konce sil. A přitom ani nezní cíl jejich nekonečného putování. „ Klášter nemůže být daleko,“ pomyslí si, „snad už jsme blízko Kamakury. Jenže máme tam vůbec namířeno?“
Nedbaje přísného příkazu mlčení, odváží se zeptat představeného, který kráčí vpřed rovnoměrným krokem:
„Mistře, kam jdeme?“
„Už tam jsme.“ odpoví mistr.
„Chcete říct, že se blížíme cíli?“ naléhá mladý mnich.
„Už tam jsme. Tady a teď.“
Zmatený žák hledí na kamenitou stezku, která se ztrácí v mlze. Vzdálené hrozivé vrcholy hor se halí do tmy. Má strach, má hlad, je mu zima. A náhle mu svitne a on pochopí.
Vzpomněl si totiž na slova v klášteře často opakovaná: „Zen je cesta, která se před námi rozprostírá… Každý krok, který po té cestě ujdeme, má v sobě vděčnost. Přítomnost je život, je to oáza, je to nekonečno. Vychutnávej přítomnost, vždyť minulost je pryč a budoucnost je pouhý sen, jedině přítomnost je.“
V jedné staré básni stojí psáno:“ Když poprvé poznáte pravdu, vaše mysl se stane zářivou a jasnou jako měsíční paprsek.“
A mladý učedník, přemílaje všechny ty věci, pokračuje v cestě klidnou cestou.

Nádherná obálka knihy. :)